Podobenství o Lioře
Žena kráčela pouští a v náručí nesla květiny, které s láskou sbírala. Každou z nich utrhla s nadějí, že jednou budou důvodem, proč si někdo všimne jejího srdce. Každému, koho potkala, je nabízela s tichou prosbou v očích: Zůstaň. Miluj mě. Přijmi mě.
Lidé se zastavovali. Usmívali se. Brali květiny do dlaní, přičichli k nim a odcházeli dál.
Nikdo se neptal, odkud jsou. Nikdo se neptal, jak je jí.
Květiny doma zvadly.
A s nimi i kus její duše.
Zůstala stát v poušti sama. S prázdnýma rukama. S prázdným srdcem. Vyčerpaná z dávání, které nikdy nebylo viděno.
Lehla si do písku a přestala dávat – ne proto, že by se tak rozhodla, ale proto, že už nebylo z čeho.
Poušť byla vyprahlá. A ona taky.
